DIMITRIJ RUPEL

slovinský sociolog, politik, diplomat, dramatik a bývalý ministr zahraničních věcí Slovinska

Slavnostnímu předání ceny, konané v pátek 13. října 2023 večer,
předsedal J. Em. Dominik kardinál Duka, emeritní arcibiskup pražský.
Poté laureát přednesl svoji laureátskou řeč.

O LAUREÁTOVI

LAUREÁTSKÁ ŘEČ

DIMITRIJ RUPEL:
STŘEDNÍ EVROPA MÁ SVOJI VLASTNÍ VIZI SVĚTA

Eminence, excelence, spolupracovníci Patrimonia, panelisté, přátelé, kolegové, dámy a pánové!

Dovolte mi, abych nejprve poděkoval vedení Patrimonium Sancti Adalberti zato, že mě vybralo pro udělení Ceny sv. Vojtěcha. Je to velká pocta sama o sobě, ale jsem obzvlášť rád, že mě ocenilo sdružení, které se aktivně zabývá výzkumem středoevropské problematiky.

Působivé svědectví o střední Evropě v době studené války přinesl Milan Kundera. Jeho esej z roku 1984 (Oloupený Západ neboli Tragédie střední Evropy) svým způsobem ovlivnila psaní a politiku mě samotného i celé mojí generace. Kontroverzní/disidentský časopis Nová revue ji přeložil z The New York Review of Books a uveřejnil v jednom ze svých prvních čísel.

Kundera tvrdí, že středoevropské národy, včetně Slovinců, "sevřené z jedné strany Němci a z druhé Rusy, vyčerpaly své síly v boji o přežití a o zachování svého jazyka". Je tomu skutečně tak. V roce 1869 napsal slovinský nakladatel slovinskému spisovateli (a zde cituji): "Slovinci nemají budoucnost, staneme se buď Prusy, nebo Rusy!" Konec citátu.

Země na Kunderově středoevropské mapě byly až do konce studené války tak či onak ovládány komunisty a z jejich nadvlády se vymanily až po rozpadu Sovětského svazu. Je paradoxní, že Jugoslávie, která byla považována za zemi vzdělanějších komunistů, přešla k demokracii jen částečně a se zpožděním a – alespoň zpočátku – násilněji než země Varšavské smlouvy nebo Sovětského svazu. Je ovšem třeba vzít v úvahu tři faktory: velkou propast mezi katolickou a pravoslavnou církví, kombinaci dvou požadavků (demokracie na straně jedné a nezávislost na straně druhé) a zahraničněpolitickou fikci neangažovanosti, což je proslulý jugoslávský, indický a egyptský vynález. Několik měsíců před získáním nezávislosti se americký prezident, tj. americký prezident v roce 1991 George Bush, zeptal svých evropských partnerů, prezidentů a předsedů vlád, na Slovinsko: "Jde o etnický spor, nebo o osvobozenecké hnutí?"

Kundera říká, že v roce 1937 Franz Werfel v pařížském projevu navrhl "založit Světovou akademii básníků a myslitelů (Weltakademie der Dichter und Denker). Úkolem této akademie, oproštěné od politiky a propagandy, by bylo (cituji) "čelit politizaci a barbarizaci světa". Tento návrh byl nejen odmítnut, ale i otevřeně zesměšněn," říká Kundera.

Podobné reakce na umělecké/kulturní návrhy vytvářela jugoslávská a slovinská nomenklatura až do roku 1990 – a dokonce i později. Téměř stejným způsobem se slovinské úřady v roce 1987 vysmívaly časopisu Nová revue, který publikoval Program slovinského národa. V následujícím roce si naši komunisté dělali legraci z Ústavy nezávislého Slovinska, kterouvydal Svaz slovinských spisovatelů. Nazvali ji literární fikcí, ale v roce 1991 se stala základem oficiální Ústavy svobodného Slovinska.

Někteří z nás v době a v podmínkách, které český spisovatel Milan Kundera ve své eseji tak působivě popsal, žili. Někteří z nás byli svědky politických změn, které přivedly střední Evropu z tragédie na – a dovolte mi, abych to formuloval takto – "správnou stranu dějin". Kundera byl v roce 1984 možná realista a pesimista, ale vybízel ke kritickému myšlení.

Slovinští intelektuálové byli možná po skončení studené války romantičtí a optimističtí. My bychom si však určitý realismus měli uchovat pro naše současné a budoucí analýzy. Mám pocit, že jsme se dostali na konec studené války a že bychom měli být připraveni na další dramatické změny, které nás čekají. Otázkou je, co můžeme po konci konce očekávat. Dějiny se nezastaví "jindy" (vlastně nikdy, jak předpověděl Fukuyama) a my – nebo naši nástupci – budeme čelit nějakému pokračování.

Jakému pokračování? Pokračování je kouzelné slovo a jedna z nejkrásnějších věcí. Pokud jde o konec jejich kariéry nebo života, vlády, vůdčí osobnosti a lidé obecně dávají přednost pokračování (pokračování před rozpadem, zmatkem, revolucí...). Do roku 1991 většina západoevropských vůdců podporovala Gorbačova a Markoviče (Ante Markovič, předseda vlády Jugoslávie); a dávala přednost pokračování před rozpadem Sovětského svazu a Jugoslávie.

Chvíli se skutečně zdálo, že historie (nebo alespoň historie, jak jsme ji znali) se blíží ke svému konci: na začátku byl tzv. containment, pak přišli Kissinger a Nixon s myšlenkou détente. Pak jsme tu měli hvězdné války, impéria se rozpadla, vznikaly nové země – také ve střední Evropě –, bývalé komunistické země vstoupily do EU a NATO; Rusko bylo přizváno do skupiny G8 – na to nezapomínejme – a Rady NATO-Rusko. Východní hranice Západu se posunula na východ. Téměř jako by byly vyslyšeny Kunderovy stesky (střední Evropa je kulturně na Západě a politicky na Východě – to jsou jeho slova). Konec studené války přinesl rozpad Sovětského svazu, rozpad Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa a je prakticky ztělesněním tohoto rozpadu. EU se rozrostla na 27 členů, NATO na 30 členů.

Na tomto místě bych se rád zmínil o důležitém setkání na jedné karpatské dače, kde jsem se – osobně, samozřejmě – jako CIO OBSE v roce 2005 setkal s vedoucími představiteli Ukrajiny a Gruzie: Viktorem Juščenkem a Mišou Sakašvilim. Řekli mi, že staré (špatné) časy skončily a doba, ve které žijeme, je revoluční. Nejdříve proběhla Růžová revoluce v Gruzii, poté Oranžová revoluce na Ukrajině. Následovala by další revoluce v Bělorusku, nakonec by se revoluce dostala až do Kremlu a k panu Putinovi. Scénář to byl hezký, ale nevyšel.

V roce 2008 se v Bukurešti konal summit NATO. Američané na něm navrhli, aby Ukrajina, Gruzie a Makedonie byly přizvány k účasti na Akčním plánu členství, což znamená, že by byl zahájen proces jejich přijímání do NATO. Vedoucí představitelé EU se postavili proti a podpořeno bylo pouze Chorvatsko. V roce 2008 Putin zabral Abcházii a Jižní Osetii, v roce 2014 to byl Krym. Příměří po studené válce (nazývané také studený mír) bylo u konce.

Co se stalo – nebo stát mohlo – po skončení konce (studené války)?Za (téměř) 40 let v období 1984–2023 se toho stalo hodně, zejména po roce 1990 a před rokem 2008. Ve skutečnosti to byly pro střední Evropu dobré roky.

Na tomto místě bych rád připojil postřeh jiného českého autora, Václava Havla. Ve své knize O cestě na Hrad a zase zpátky referoval o obtížích přechodu k demokracii v Československu nebo České republice po pádu komunismu. Pozoroval, jak se formuje nová podnikatelská "oligarchická", jak ji nazýval) třída dobře propojených a dobře informovaných bývalých komunistických byrokratů, kteří zneužívají privatizační legislativu zavedenou po roce 1990. Zdá se, že jde o jev charakteristický pro většinu bývalých komunistických zemí, o vývoj, který pomalu, ale jistě nahrazuje generaci (kritických intelektuálů, disidentů?, chcete-li) původně odpovědnou za demokratické změny a pád starého režimu. Havel očekával, že – po určité době – se o tuto anomálii postará nová kritická generace.

Hlavní výzvy pro střední Evropu – a pobaltské a východoevropské země – však spočívají v oblasti mezinárodních, resp. evropských vztahů. Zajímavý příběh se začal odvíjet v roce 1994 slavným Schäubleho-Lamersovým dokumentem, pokračoval úmluvou z roku 2002, negativními referendy v roce 2005, během rozšíření o dvanáct zemí a Bílou knihou Jeana-Clauda Junckera z roku 2017.

Po brexitu vede jádro EU Německo a Francie. Tyto dvě země zastupovaly Evropskou unii a evropské zájmy při mnoha příležitostech. Jejich spolupráce a solidarita se symbolicky projevily v Evropském společenství uhlí a oceli. Společný trh s uhlím a ocelí (pro země ochotné přenést kontrolu nad těmito odvětvími na nezávislý orgán) založili v roce 1950 Robert Schuman a Jean Monnet. Domnívali se, že je třeba vytvořit nový hospodářský a politický rámec, aby se předešlo budoucím francouzsko-německým konfliktům. Předcházení konfliktům vedlo k úzké spolupráci a sdílení moci v rámci Evropského společenství a (po roce 1992) v rámci EU. Spojenectví, které někteří nazýval "německo-francouzským vlakem", symbolicky stvrdili François Mitterrand a Helmut Kohl, když si v roce 1984 podali ruce u Verdunu. Normandský formát uplatněný v procesu minských dohod (2014) byl opět francouzsko-německým podnikem. Francouzský antiamerikanismus, německá Ostpolitik, sjednocení v roce 1990 a pomoc hnutím za nezávislost Slovinska a Chorvatska vytvářely dojem, že ve skutečnosti jedou dva samostatné vlaky různými směry. Francouzsko-německá solidarita byla skutečně výrazná v letech trojstranné (francouzské, německé a britské) directoire vEvropské unii.

Před několika dny, 18. září, zveřejnila francouzsko-německá pracovní skupina zprávu o institucionální reformě EU nutné pro přijetí nových členů do roku 2030. Citlivé části zprávy se týkají složení Evropské komise. Týkají se hlasování kvalifikovanou většinou a diverzifikace budoucí evropské integrace. Budu citovat: "Před dalším rozšířením by o všech zbývajících politických rozhodnutích mělo být namísto jednomyslnosti hlasováno kvalifikovanou většinou." Zpráva navrhuje snížit počet členů "kolegia" Komise na dva a vytvořit hierarchický režim. Pak je zde rozlišení mezi tzv. vedoucími komisaři a běžnými komisaři s tím, že v kolegiu by případně hlasovali pouze vedoucí komisaři. A samozřejmě zpráva rozděluje Evropu do čtyř různých úrovní. První je vnitřní kruh, druhý tvoří obvyklí členové EU, třetí přidružení členové a čtvrtý evropští partneři.

V současné situaci je nutná užší politická spolupráce mezi středoevropskými národy (a členy iniciativy Trojmoří). Důvody jsou přinejmenším dva: předpokládané většinové hlasování v Evropské radě a solidarita v otázce Ukrajiny – samozřejmě doprovázená společnou formulací politiky EU vůči Rusku.

Středoevropské národy by měly spolupracovat a vyvarovat se sporů, které jim v minulosti škodily. Dne 21. srpna 1938, v předvečer velkého evropského skandálu (tzv. mnichovské dohody mezi Hitlerem a Chamberlainem), se ve slovinském Bledu, tehdy ještě turistickém letovisku jugoslávské monarchie, odehrála nepěkná politická událost. Shodou okolností se jedná o stejný den (o třicet let později, v roce 1968), kdy Sovětský svaz okupoval Československo. V srpnu 1938 ministři zahraničí zemí Malé dohody(kterou tvořily Československo, Rumunsko a Jugoslávie) připravili Maďarsku půdu pro účast na destrukci Versailleské a Trianonské smlouvy a přispěli k nejistému postavení Československa.

Dovolte mi, dámy a pánové, vážení přátelé, abych tyto poznámky uzavřel několika historickými a současnými doporučeními:

Zaprvé: Neochota vzdát se našich kulturních kořenů budovaných nejméně posledních deset století, naše převážně antikoloniální historie, protimuslimská zkušenost, která historicky přispěla k naší jednotě, náš problematický vztah k Německu a Rusku a poválečná zkušenost zemí socialistického tábora, k nimž jsme většinou všichni patřili.

Zadruhé: Obnova a zachování národních států, jejich suverenity, jejich přirozené identity, demograficky relativně homogenních společností postavených na základních kamenech rodiny, národa a společného národního jazyka.

Zatřetí: Střední Evropa jako rodina malých národů má svou vlastní vizi světa, vizi založenou na hluboké nedůvěře k historii. Dějiny, ta bohyně Hegela a Marxe, to ztělesnění rozumu, které nás soudí a rozhoduje o našem osudu – to jsou dějiny dobyvatelů. Lidé střední Evropy dobyvatelé nejsou.

Začtvrté: Střední Evropa není stát: je to kultura nebo osud. A toto je opět Kunderův citát.

Tyto poznámky a jejich název (který zní "Pokračování po konci konce") jsou – samozřejmě – inspirovány slovinskou zkušeností. Tím mám na mysli pokračování, možná bych měl říci oživení mentality, která určovala náš život v době studené války, tedy před jejím skončením.

Velice vám děkuji.

TOMÁŠ KULMAN:
ÚVODNÍ SLOVO A LAUDATIO

Vaše Eminence, otče kardinále,
Vaše Excelence, velvyslankyně a velvyslanci,
Vážení členové diplomatického sboru.
Vážené poslankyně a poslanci, senátorky a senátoři,
Vážené dámy, vážení pánové,

Je tomu více než rok, co jsme se na tomto místě sešli na prvním ročníku naší mezinárodní konference. Stále trvá inspirace osobou sv. Vojtěcha a jeho životním dílem. Jeho myšlenky nás před rokem vedly k přesvědčení, že zasluhují i po tisíci letech pozornosti, oživení i dalšího rozvoje.

Náš spolek Patrimonium Sancti Adalberti vydal, jako výchozí materiál k diskusi, česko-anglický sborník nazvaný "Svatý Vojtěch a středoevropský prostor", který jste dnes všichni dostali a kde jsme se pokusili shrnout základní aspekty celého tématu z různých úhlů pohledu,

Odezva, s níž jsme se setkali u našich partnerských organizací a osobností v zemích širšího středoevropského prostoru, nás utvrdila v tom, že naše společné snažení nejen má, ale bude mít stále větší smysl. Jsme velmi rádi, že v Praze můžeme přivítat oproti loňsku mnohem početnější delegaci z Rakouska a také zástupce Maďarska, Chorvatska a Bulharska. Vítejte!

Turbulentní globální politické změny, které jsme za poslední více než rok zažili a které zejména souvisejí s přeměnou unipolárního světa ve svět multipolární, s sebou přinášejí nejen očekávání, ale také hrozby a rizika. Tyto změny jenom potvrzují naši původní tezi, že je třeba hájit zájmy našich států a národů v evropském i světovém rámci.

Dnes proto společně zahajujeme druhý ročník svatovojtěšské mezinárodní konference tentokrát pod názvem "Budoucnost střední Evropy". Na rozdíl od loňska, kdy jsme naši konferenci věnovali samotnému faktu užší středoevropské spolupráce a hodnotám, které naše země spojují, se letos chceme soustředit zejména na hospodářsko-sociální otázky.

Některé signály ukazují, že doba a svět se opravdu zásadním způsobem mění. Dva příklady dokonce z mainsteamového světa. Britská ministryně vnitra Suella Bravermannová, sama etnickým původem z Indie, se na konzervativní konferenci v Manchesteru minulý týden vymezila proti ilegální i legální masové migraci do Evropy. Delegátům doslova řekla: "Vítr změn, který ve 20. století zanesl mé vlastní rodiče po celém světě, byl pouhý poryv ve srovnání s hurikánem, který přichází".

A dále dodala: "Nedělejte si iluze, uděláme vše, co bude potřeba, abychom zastavili lodě a odradili falešné žadatele o azyl." https://www.independent.co.uk/news/uk/politics/suella-braverman-immigration-tory-conference-b2423239.html

Před několika dny proběhla v Praze konference Green Deal Summit za účasti předsedkyně Evropské komise Ursuly van der Leyen. I na tomto fóru zazněla poměrně překvapivá sdělení. Na rozdíl od dříve tvrdě proponované globalizace, plédování za "ekonomiku služeb" a tlak na přesun výroby čehokoli kamsi do vzdáleného zahraničí, bylo možno slyšet slova o "proměně ekonomiky", důležitosti evropského průmyslu, posílení soběstačnosti, konci éry globalizace, nutnosti mít vlastní produkci s vysokou přidanou hodnotou apod.

Ano, svět se mění.

Pro nás je potěšitelné, že to jsou teze, které prezentujeme a prosazujeme od samotného počátku našich aktivit. Středoevropská spolupráce musí být postavená na spolupráci suverénních národních států, které se nemohou rozvíjet bez obnovy národohospodářského ekonomického myšlení a společných infrastrukturních projektů. Navíc aplikace módních, ale v praxi nefunkčních politik typu "green-deal", do ostrakizující praxe převážně zahraničních nadnárodních bank, vede k renesanci tématu nezávislých národních zdrojů financování, která by nebyly ovlivňovány ideologickými předsudky a byly by schopny financovat rozvoj našich zemí. Legitimním tématem je získání zpět pod kontrolu národních států strategické infrastruktury, která má primárně sloužit občanům dané země, kteří navíc její vybudování zaplatili ze svých daní.

Dokladem mentálního bloku je, že se někteří vážně ptají – co to je "národohodpodářské myšlení"? Dá se to říci velmi jednoduše: je to soubor ekonomických opatření, které vedou k maximalizaci výnosu přidané hodnoty, která zůstává na daném území a nadále obíhá v jeho ekonomice.

Stejně jako potravinová soběstačnost říká, že budeme mít dostatek vlastních potravin a nebudeme závislí na tom, zda nám je někdo ze zahraničí prodá, pokud bude chtít a za cenu a v kvalitě, o které on sám rozhodne, že je správná. Což v době možného narušení všeobecné výměny zboží, může být dokonce fatální.

Nepochopitelnému tlaku dnes čelí nejtradičnějším ze všech institucí – rodina. Je to historicky, kulturně i sakrálně pevně definovaný pojem, o němž není možno vést společenskou diskusi, natož o něm hlasovat v parlamentu. Děje-li se takový proces, pouze to vypovídá o degradaci společnosti, která se ocitla ve vážném existenčním ohrožení. Jedině pro-populační politika svědčí o zdravém rozvoji společnosti. Navíc, kdo má dost dětí, má dost i pracovní síly, kterou nemusí dovážet odjinud!

S pronatalitní politikou také přímo souvisí i otázka správného provedení důchodové reformy do její stabilní a funkční podoby. O tom všem budeme hovořit zítra.

Dnes však máme na pořadu slavnostní a milou povinnost. A tou je udělení ceny svatého Vojtěcha.

Dámy a pánové, milí hosté,

dovolte mi, abych ještě dříve, než požádám otce Dominika kardinála Duka, emeritního arcibiskupa pražského a patrona naší konference, aby předal cenu sv. Vojtěcha Pretium Sancti Adalberti za rok 2023, krátce představil jejího letošního laureáta, kterým je pan Dimitrij Rupel.

Dimitrij Rupel se narodil v roce 1946 v Lubljaně. Za svého na události bohatého života se zapsal do paměti nejen slovinské veřejnosti jako sociolog, spisovatel, politik a diplomat, byl jednou z hlavních tváří slovinského veřejného života již před pádem železné opony. V 70. a 80. letech přednášel na univerzitě v Ljubljaně sociologii kultury a umění a přispíval do časopisů, které nebyly poplatné tehdejší oficiální ideologii. Za zvláštní zmínku stojí politicky odvážný časopis Nova Vremija, jehož byl po jistý čas šéfredaktorem.

Jako stoupenec svobody, demokracie a slovinské nezávislosti stál v lednu 1989 u založení Slovinské demokratické unie a stal se členem – na dva roky – první nekomunistické vlády ve funkci ministra zahraničí. V roce 1992 byl zvolen poslancem slovinského Národního shromáždění a v roce 1994 starostou města Ljubljana. Na post ministra zahraničí se vrátil v první dekádě 21. století, kde svému státu sloužil dalších osm let. Má rovněž bohaté diplomatické zkušenosti a to díky zastupování zájmů Slovinska v USA.

Profesor Rupel však není jen předním politikem, ale i významným představitelem slovinské intelektuální a literární obce. Je autorem řady sociálních románů a dramat, píše o aktuálních otázkách společenských věd, slovinské historii a mezinárodní politice, udává tón diskusím o stavu slovinské kultury a postavení Slovinska v Evropě.

V roce 2017 byl jedním ze zakladatelů soukromé univerzity Nova Univerza a stal se jejím rektorem. Dnes zde působí v roli vice-rektora.

Na základě výše uvedeného životního díla mu český spolek Patrimonium sancti Adalberti uděluje cenu Pretium sancti Adalberti za významný přínos k vzájemnému porozumění a spolupráci zemí střední a jihovýchodní Evropy.

Prosím otce kardinála Duku, aby osobně předal cenu Pretium Sancti Adalberti za rok 2023 laureátu panu Dimitriji Rupelovi ze Slovinska za výjimečný přínos středoevropské spolupráci a posilování společných tradic a hodnot.

Ještě než předám slovo laureátovi, rád bych otci kardinálovi Dukovi veřejně poděkoval, že již podruhé převzal oficiální záštitu nad naší konferencí a věřím, že nám zachová přízeň i do budoucna.