MÁRIA SCHMIDT

maďarská historička, vysokoškolská pedagožka, generální ředitelka Institutu 21. století
a muzea Domu teroru

Slavnostnímu předání ceny, konané v pátek 25. října 2024 večer,
předsedal J. Em. Dominik kardinál Duka, emeritní arcibiskup pražský.
Poté laureát přednesl svoji laureátskou řeč.

O LAUREÁTOVI

LAUREÁTSKÁ ŘEČ

MÁRIA SCHMIDT:
VĚK IMPÉRIIÍ SKONČIL, 21. STOLETÍ BUDE OPĚT O NÁRODECH

Dámy a pánové,

je pro mě velkou ctí získat tak velké a významné ocenění. Moc vám děkuji.

Svatý Vojtěch se narodil kolem roku 955 v Pomořanech a byl umučen 23. dubna 997 v dnešním severním Polsku, kde byl zabit na své misijní cestě pohanskými Prusy. Svatý Vojtěch sloužil jako pražský biskup a působil jako misionář v Uhrách a Prusku, kde je uctíván jako křesťanský mučedník. Šířil křesťanskou víru v Polsku a v českých zemích.

Do Uher přišel na pozvání velkoknížete Gejzy. Podle legendy jím byl pokřtěn náš první král, svatý Štěpán. Nevíme, zda je to pravda, ale už samotný fakt, že mu tradice připisuje tento čin, který byl tak důležitý pro běh uherských dějin, potvrzuje historický význam misionářské činnosti svatého Vojtěcha v Uhrách.

Proto ostřihomská katedrála, sídlo maďarské katolické církve, nese jméno Panny Marie a svatého Vojtěcha. Budova semináře na úpatí katedrály se jmenuje Centrum svatého Vojtěcha. Od roku 2001 uděluje maďarská katolická církev na památku svatého Vojtěcha každoročně Cenu svatého Vojtěcha.

Dámy a pánové,

před tisíci lety byl náš region obrácen na křesťanství, a stal se tak součástí západního kulturního světa. Od té doby se naše osudy proplétají tisíci nitkami, přestože se občas rozcházejí. Naše společná křesťanská kultura, náš společný osud a společné zájmy nás však znovu a znovu inspirují k hledání společné cesty.

Měli jsme společné panovníky, bojovali jsme proti hrozbám tureckého, germánského i ruského původu, a pokud se podíváme do nedávné minulosti, kromě meziválečného období jsme po staletí kráčeli stejnou cestou – nejprve v rámci habsburské a poté sovětské říše.

Habsburkové vládli v Evropě po šestnáct generací, ve více než dvaceti zemích, včetně našeho regionu. Významnou postavou naší společné minulosti byl císař a král František Josef, který vládl od roku 1848 do roku 1916, tedy téměř 67 let – téměř sedm desetiletí. Během své dlouhé vlády se stal skutečnou institucí. V době plné opojného optimismu, víry v pokrok a rozvoj, kdy industrializace a modernizace probíhaly zběsilým tempem, byl zosobněním klidu, trvalosti a kontinuity. Byl posledním panovníkem staré Evropy, představitelem a obhájcem tradiční víry a hodnot. Spojoval v sobě roli mýtického krále s rolí neúnavného služebníka své říše. Byla tu okázalost a velkolepost, konaly se plesy, recepce, ale také povinnosti od svítání do soumraku. Úspěšně mírnil různé národnostní antagonismy a proměňoval nejvášnivější radikalismy v harmonickou rozmanitost a pokojné soužití. Postupně se sám stal jakýmsi zkamenělým pozůstatkem z minulosti. Byl otcem, dědečkem, dokonce i pradědečkem všech. V celé dualistické monarchii s 51 miliony obyvatel na rozloze 621 538 čtverečních kilometrů, sahající od Karpat až k Jadranu, nebylo člověka, který by zažil jiného panovníka než Františka Josefa.

Když zemřel, zanechal své impérium uprostřed smrtící a krvavé evropské občanské války – první světové války.

Habsburská monarchie byla zcela jistě nejtrvalejší a nejodolnější říší v dějinách moderní Evropy. Plnila své poslání, dokud se ostatní světové velmoci nerozhodly jinak. Tímto posláním bylo zajistit, aby Němci, Rusové, Turci ani nikdo jiný neměl volný průchod do srdce Evropy. Nadnárodní, multietnická habsburská monarchie byla hrází proti snahám o vytvoření pangermánské, panslavistické či protizápadní osmanské říše. Její odstranění však naopak otevřelo příležitosti pro všechny tyto ambice. Rozpadlé Rakousko-Uhersko bylo po Rusku druhou největší a po ruské a německé říši třetí nejlidnatější zemí v Evropě. Ke zničení habsburské monarchie přispěla i nenávist vůči katolíkům, postoj tak charakteristický pro ateistického Clemenceaua ve Francii, protestanta Lloyda George v Británii a protestanta Wilsona ve Spojených státech.

Není náhodou, že právě Ženeva, město Kalvína a Rousseaua, byla zvolena za sídlo Společnosti národů – první organizace kolektivní bezpečnosti, považované za první krok k nové utopické univerzalistické světové vládě.

Vítězné mocnosti první světové války rozhodly o rozbití habsburské monarchie s přesvědčením, že její vyvažující a stabilizační roli již nebudou potřebovat. Brzy se však ukázalo, že bez středoevropského impéria nezůstalo nic, co by dokázalo zastavit expanzivní síly ohrožující mír na kontinentu. Vakuum vzniklé touto absencí zpočátku povzbudilo německou stranu. Svou Třetí říší přivedli Němci náš kontinent a samozřejmě i sami sebe na pokraj zkázy. Pak přišli Sověti, aby začlenili náš region do svého impéria. Ale přecenili své síly a do roku 1990 se i jejich impérium zhroutilo. V posledních letech se náš kontinent opět ocitl pod migračním tlakem z jihu. Po sto letech je zřejmé, jak nezastupitelná byla habsburská monarchie pro bezpečnost a rovnováhu sil v Evropě. Stále jasněji se ukazuje, že ti, kdo po první světové válce rozhodli o jejím zrušení, nebyli pouze nešikovní, krátkozrací a neinformovaní, ale především fatálně nezodpovědní.

Rozpad habsburské říše se odehrál před očima poválečné generace. Následně se způsob života evropských národů změnil a začal se postupně amerikanizovat. Americký prezident Wilson, opojený vítězstvím, považoval zrušení monarchií a jejich přeměnu na republiky za první krok k amerikanizaci. Spojené státy tak začaly exportovat demokracii, což vedlo k chaosu, který se stal trvalým rysem americké politiky. Císaři Německa a Rakouska tak museli odejít. (Britští a další západní monarchové však mohli zůstat. Zjevně nebylo možné podrobovat tyto národy experimentům tak volně jako "barbary" ve východní Evropě.) To uvrhlo region do krize legitimity, která zbrzdila jeho rozvoj na celá desetiletí. Svět Rakousko-uherské monarchie byl mnohostranný, rozmanitý a uvolněný, nebo, jak se tehdy říkalo, poněkud neohrabaný – což činilo život vzrušujícím a snesitelným. To, co z Rakousko-uherské říše a habsburského impéria přetrvalo, je dnes nahlíženo s nostalgií a uznáním. Cítíme se jako doma v Terstu, Krakově, Praze, Budapešti a Vídni, protože jejich kulturní tradice jsou součástí našeho společného a cenného dědictví.

Evropský řád, vytvořený v roce 1920 poněkud neobratně a povrchně, se od té doby téměř nezměnil. Nové kořistnické mírové smlouvy z let 1944–47 přinesly "novinku" spočívající v tom, že zatímco hranice narýsované v roce 1920 zůstaly téměř nedotčeny, menšiny za nimi – více než 12 milionů lidí včetně Maďarů, Slováků, Švábů a dalších Němců – byly deportovány z jedné země do druhé. Zločinné a škodlivé mírové dohody vnucené světu v roce 1920 a následně potvrzené v roce 1945 stále ovlivňují dnešní svět. Částečně proto, že tehdejší rozhodující činitelé neměli lepší představu, a částečně proto, že jim chyběla moudrost i schopnost vytvořit nový koncept.

Celosvětový konflikt první světové války nasměroval celé 20. století na neúprosnou cestu, čímž se stal zásadní katastrofou – a jak vidíme, jeho důsledky pociťujeme dodnes.

Dvě části bývalé Rakousko-uherské říše se nyní staly dvěma odlišnými světy. Rakousko odložilo katolicismus, měšťanský étos a především svůj středoevropský charakter. Zdá se, že Rakušané se nejsou schopni se svým habsburským dědictvím plně vyrovnat. Kdo a co vlastně jsou bez něj? My jsme naopak nikdy nepopřeli více než čtyři sta let naší historie coby součásti říše. Oceňujeme její úspěchy a kriticky se stavíme k jejím chybám.

Dámy a pánové,

"vyspělý" Západ stále zakládá svou legitimitu na vítězstvích ve dvou světových válkách dvacátého století. V západním politickém myšlení a veřejném diskurzu se rozdělení na vítěze a poražené ani po sto letech nezměnilo. Proto nedávno turecký ministr zahraničí prohlásil, že první světová válka neskončila, protože Pařížské mírové smlouvy stále platí.

Před 100 lety vítězné západní mocnosti vtěsnaly mnohonárodnostní Uhry do homogenního národního státu, přestože Karpatská kotlina byla po tisíce let jedním z etnicky nejrozmanitějších regionů v Evropě. V té době však už západní část Evropy tvořily homogenní národní státy, zatímco u nás žily různé národnosti a národy pohromadě. Nyní se však karta obrátila. Západní země se v důsledku kolonialismu staly multietnickými, a tak v roce 2015 přišly s myšlenkou, že bychom měli přijmout muslimskou migraci, aby se i náš region znovu stal multietnickým. Ano, stále si myslí, že nám mohou opakovaně říkat, s kým smíme či nesmíme žít.

Dnes žijeme v geostrategicky oslabené Evropě, kterou před sto lety vytvořily mocnosti Dohody. Střed Evropy zůstal prázdný, protože vítězné mocnosti nedokázaly nebo nechtěly zaplnit prostor po Habsburské říši. Němci a Rusové tak měli volnou cestu na východ, západ i jih. V letech 1945 až 1990 Západ vytvořil bipolární svět a podřídil střed Evropy, včetně našeho regionu, Sovětům. Téměř půlstoletí sovětské okupace se stalo naší společnou historickou zkušeností a znovu náš region sblížilo. Stejně tak nás spojila i společná zkušenost s pádem dalšího impéria. Obojí jsme přežili, aniž bychom zůstali ležet pod troskami – právě naopak. Po osvobození od sovětských okupantů jsme mohli vstoupit do nového, jednadvacátého století nezávisle a svobodně.

Nové vakuum ve středu Evropy, které vzniklo zánikem sovětského impéria, tentokrát zaplnila vítězná mocnost studené války – Spojené státy.

Dámy a pánové,

rozpadem sovětského impéria skončilo nejen 20. století, ale také věk impérií. Jednadvacáté století není pokračováním století minulého, ale něčím zcela novým. Západní část Evropy, která nemusela pohřbít svá dvě impéria, toto jen těžko přijímá. Západní Evropa představuje kontinuitu, status quo – věci, které už neexistují. Chovají se, jako by konec studené války rozbil jen Sovětský svaz a USA i jimi ovládaná území si mohly dovolit sedět se založenýma rukama. Odmítají připustit, že rozhodujícím faktorem konce bipolárního světa byla staronová síla, jejíž existenci stále odmítají uznat – konkrétně nacionalismus. Druhá polovina 20. století byla stále věkem impérií. Jednadvacáté století se ale opět točí kolem národů. V devadesátých letech národní státy našeho regionu znovu získaly svou nezávislost, a tím rozbily sovětské impérium. V jejich stopách se na cestu k samostatnosti vydaly i sovětské republiky, čímž byl osud Sovětského svazu zpečetěn. Nacionalismus mezitím narušil i hegemonii USA, a svět se tak posunul od unipolárního k multipolárnímu uspořádání. Tato přeměna je provázena obchodními válkami a krvavými konflikty, protože americká imperiální elita věří, že má sílu tento proces světového přeskupení zastavit. Její vyzyvatelé jsou však přesvědčeni, že jejich čas nadešel. Hnací silou tohoto procesu přetváření světa je nacionalismus. V tomto duchu pomohlo prezidentu Trumpovi k vítězství v roce 2016 hnutí America First, stejně jako v témže roce vystoupili občané Spojeného království z Evropské unie, aby převzali kontrolu nad vlastním osudem.

Nacionalismus je dnes klíčovým faktorem po celém světě. Čína, Rusko, Ukrajina, Afrika, Indie, celý turkický a muslimský svět – všichni usilují o prosazení své národní suverenity a podporu svých národních zájmů. Existuje jen jedna výjimka, a tou je Evropská unie a v jejím rámci denacionalizovaní Němci. Evropská unie se vidí jako impérium a snaží se tak také vystupovat. Problém však je, že jí chybí prostředky k tomu, aby byl její imperiální status uznán. Nemá společnou armádu, měnu, finance ani zahraniční politiku. Většina členských států se stále vnímá jako národní státy a nechce se stát součástí takového pseudoimpéria. Její imperiální ambice jsou poháněny přebujelou byrokracií a ze strategických důvodů podporovány Spojenými státy. Současní lídři EU se pokoušejí vybudovat z ní impérium ve víře, že tím obejdou zásadní otázku – jaké jsou skutečné zájmy EU a jak je prosazovat.

Evropa chce být impériem, ačkoli za posledních pětatřicet let nebyla schopna překlenout propast mezi Západem a Východem.

Obě poloviny Evropy, které byly po desetiletí odděleny železnou oponou, jsou dnes od sebe vzdálenější než v době pádu sovětského impéria. Hlavním důvodem je, že zatímco v našem regionu marxismus vyhasl už v 70. letech minulého století, na Západě, jak krátce před svou smrtí v roce 1989 upozornil významný italský katolický filozof Augusto Del Noce, triumfálně zvítězil a převzal moc do svých rukou. Podle Del Noceho tvořily jádro marxismu ateismus a materialismus, zatímco jeho ekonomické principy – tedy zrušení soukromého vlastnictví, znárodnění a plánovaná ekonomika – byly druhořadé, dokonce nepodstatné pro ideologii jako takovou. Marxistický světonázor byl založen na ateismu, materialismu a utopické víře v historický pokrok doprovázených relativismem a nihilismem. Zatímco na Východě se komunismus do roku 1989 zcela zhroutil, na Západě se naopak scientismus a technologismus staly oficiálním světonázorem – skutečnou náhradou náboženství. Západní marxisté se bez nejmenší lítosti rozloučili se snem o společnosti založené na rovnosti bez vykořisťování a místo toho začali věřit ve scientismus a technologismus. Namísto naděje v komunistickou budoucnost dosaženou revolucí nyní věří ve vědecký a technologický pokrok.

Marxismus vymazal ze západního světa křesťanskou morálku a hodnoty, ale ničím je nenahradil, což vedlo k prohloubení pocitu nejistoty a odcizení – téměř až k nesnesitelnosti. Žádná společná víra, žádný společný cíl, žádná společná vize. Toto je výsledek triumfu marxismu na Západě.

V letech 1945–1956 probíhala mezi Sověty a Američany studená válka, v níž se střetával bezbožný marxismus s křesťanskou civilizací. Spojené státy představovaly kontinuitu starého řádu, zatímco Sověti zastupovali nový, revoluční směr. Od roku 1968 již bylo jasné, že komunistické režimy sovětského typu nejsou schopné naplnit marxistický slib pozemského ráje v oblasti materiálního blahobytu. Ukázalo se také, že západní proletariát touží po vyšší spotřebě a chce se přiblížit střední třídě. To studentům zabránilo získat pro svůj cíl širší podporu a ze stejného důvodu selhala i teroristická hnutí 70. let, která se neúspěšně pokoušela vyvolat revoluci ve Francii, západním Německu, Itálii a USA. Západní marxisté se proto zaměřili na dosažení kulturní hegemonie, inspirováni myšlenkami Antonia Gramsciho. Soustředili se na kulturní základny a instituce, především na univerzity, školy, výzkumná centra a média. Namísto získávání mas se soustředili výhradně na elity. Dnes tyto převzaté kulturní základny spolu s řadou technologických a sociálních mediálních společností tvoří komplex ovládající myšlení, který prostupuje svět a dominuje mu.

Rok 1968 se ukázal být milníkem. Rebelující mládež tehdy neusilovala o nic jiného než o destrukci. V Praze revoluce jasně ukázala, že komunistický režim nelze reformovat. Západní revolucionáři neměli žádné myšlenky – pouze touhy. K politice neměli co říct. Jejich elity rychle začlenily marxismus do své revoluční tradice; jinými slovy, nově jej přizpůsobily západní tradici. Přizpůsobily jej západnímu francouzskému univerzalismu a americkému exportu demokracie zaměřenému na svobodu. Jakmile byly západní masy uspokojeny dramatickým nárůstem bohatství a spotřeby a národy třetího světa osvobozeny od koloniální nadvlády, bylo nutné najít nové utlačované. Společným rysem utlačovaných je, že jsou obětmi a jako takoví – na rozdíl od vinných členů většinové společnosti – jsou bez viny.

Od 70. let žily západní elity, tehdy už ovlivněné marxismem, v horečce sexuální revoluce, která je ještě více stavěla do opozice vůči puritánskému a asexuálnímu východnímu komunismu – kulturně nezajímavému a politicky neúspěšnému.

Právě v této době se mladí Zápaďané seznamovali s nihilismem, který je ostře odlišil od generace otců, jež obnovila Evropu z válečných ruin. Kombinace sexuální revoluce a drog (v té době LSD) je na čas uspokojila, ale většina z nich nakonec přešla k neoliberalismu a smířila se s ekonomickou a finanční elitou. Čím více se marxistická avantgarda spojovala s neoliberální ekonomickou a politickou elitou, tím více se zajímala o zachování, a dokonce posílení statu quo. Vytvoření společnosti bez vykořisťování již nebylo součástí jejich programu.

Vypuzením Boha z jádra svého světonázoru, tedy opuštěním sakrality a jejím nahrazením utilitarismem, odstranil euroatlantický svět nejdůležitější rozdíl, který jej odlišoval od komunistického sovětského systému. Od osmdesátých let už tedy nešlo o střet "bezbožných proti věřícím", ale o souboj dvou materialistických, utilitárních systémů, z nichž jeden byl efektivnější než druhý. Revoluční komunistická větev marxismu prohrála, zatímco antirevoluční, socialistické křídlo zvítězilo. Marxistický ekonomický model byl poražen, ale zbytek – odpor k náboženství, sekularismus, scientismus, technický a technologický progresivismus s důrazem na sexualitu jako ústřední téma – získal převahu. Oddělení vědy od Boha se stalo hotovou věcí, což vedlo k všeobecnému morálnímu relativismu.

Když se západní marxismus v roce 1989 vzdal komunismu a revoluce, otočil se zády ke všemu, co bylo velké a hrdinské. Zůstala jen honba za ziskem, penězi, růstem a spotřebou. Jediné, na čem záleží, je současný okamžik. Nemá co říci o budoucnosti.

To vše vedlo k naprostému odcizení západního člověka.

Dnešní nihilistická elita slibuje, že všechny společenské problémy vyřeší pomocí vědy. Má v úmyslu a je schopna přetvářet společnosti – právě o tom je export demokracie – ve jménu univerzálního štěstí. Ale pokud je transformace společnosti tak snadná, proč se zastavit u ní?

Dnešní Západ je posedlý perfekcionismem. Věří, že vědou a technologií dokáže přetvořit společnosti i jednotlivce, měnit jejich pohlaví a vzhled podle libosti (o tom je genderismus a LGBTQ+). My naopak věříme, že možnosti člověka jsou omezené a dokonalosti nelze dosáhnout. Ačkoli je pokrok v technologiích i životních podmínkách nesporný, nelze jednoduše přetvořit ani člověka, ani společnost. Je také empirickou skutečností, že zlo je přítomno v každé době a v každé společnosti. Dnešní marxisté očekávají, že věda a technologie zlo zcela vymýtí.

V hodině rozpadu Sovětského svazu nám neomarxistický, obchodně zaměřený Západ okamžitě vnutil neoliberalismus zkřížený s divokým kapitalismem, u něhož jsme doufali, že nám pomůže Západ dohnat. Brzy jsme ale zjistili, že tato toxická směs hrozí proměnou našeho regionu v loviště zisku a lobbistů. Zároveň jsme si uvědomili, že Evropská unie se snaží vymazat multietnickou a multikulturní identitu našeho kontinentu ve prospěch ekonomických zájmů a aktérů, které je stále obtížnější vnímat jako zástupce zájmů evropských občanů. Proto východní polovina Evropy vnímá Evropskou unii stále více jako hrozbu, nikoli jako příležitost.

Je důležité si uvědomit, že to, co se nyní Západ snaží prosazovat, je tatáž marxistická ideologie, kterou jsme se v druhé polovině dvacátého století těžce naučili poznávat a kterou jsme již jednou, před třemi desetiletími, porazili.

Porazili jsme ji a přežili. Sdílená zkušenost našeho regionu potvrzuje, že komunismus lze porazit.

A také, že dokážeme čelit i těm největším tlakům. Nestali jsme se nacisty, nenechali jsme se sovětizovat, a to navzdory všem tlakům. Nenechali jsme se amerikanizovat. Vždy jsme měli dostatek odolnosti.

A právě to nám dodává sebevědomí.

Západoevropské elity, které jako na drogovém tripu kopírují nejnovější americké akademické trendy, stále více zastrašují většinovou společnost a očekávají její bezvýhradnou poslušnost. Očekávají, že se budeme chovat stejně. Ale tady, ve středu Evropy, jsme prošli všemi školami totalitních diktatur a okamžitě rozpoznáme totalitní podstatu snah o homogenizaci, kterým čelíme. Podle nás zde chybí pojivo, které by mělo být tvořeno vzájemným respektem, uznáním společných zájmů a dobrou vůlí.

Právě proto jim nemůžeme říci nic jiného než – ne.

Děkuji!

TOMÁŠ KULMAN:
ÚVODNÍ SLOVO A LAUDATIO

Vaše Eminence, otče kardinále,
Vaše Excelence, velvyslankyně a velvyslanci,
vážení členové diplomatického sboru.
vážené poslankyně a poslanci, senátorky a senátoři,
vážené dámy, vážení pánové,

je tomu opět rok, kdy jsme se na tomto místě sešli. A těší mne, že je to opět v takto početném zastoupení. Společně s našimi partnerskými organizacemi jsme pilně pracovali nejenom na sklonku roku 2023, ale rovněž po celý letošní rok. Jsem rád, že mohu dnes poděkovat vám všem, kdo jste se naší práce účastnili a aktivně k ní přispívali. A jsem velmi potěšen, že tento rok můžeme v Praze přivítat rovněž zástupce Itálie. Vítejte v Praze!

Náš česko-anglický sborník "Svatý Vojtěch a středoevropský prostor", který shrnuje základní myšlenky středoevropské spolupráce, jsme vám letos plošně nerozdávali. Myslím, že většina z vás ho již zná. Byl však k dispozici novým účastníkům při prezenci a v elektronické podobě je možné si jej kdykoli stahovat na našich webových stránkách.

Letošní třetí ročník mezinárodní svatovojtěšské konference, který dnes společně zahajujeme, si vytýčil za svůj cíl činnost kvalitativně posunout. To se odráží i v názvu "Střední Evropa na rozcestí". Doba, kdy se změny v globálním světě odehrávaly jaksi na pozadí, či chceme-li za oponou, skončila. Od nynějška již změny nastavení světových pořádků začínají být všeobecně viditelné a je třeba na ně přímo a viditelně reagovat.

Realitou se stala existence dvou odlišných částí Evropy. Jedna část, především na západ od našich hranic, je multikulturní, progresivní a považuje za svůj hlavní úkol řešit tzv. klimatickou změnu a práva nejrůznějších menšin, včetně komunit typu LGBT+, a je spojena s procesem razantní deindustrializace Evropy. Druhá část, především v našem širším středoevropském prostoru, se nechce vzdát své národní identity, křesťanských kulturních kořenů, ideje národního státu, tradičních hodnot, např. klasického modelu rodiny, a chce nejen vyrábět, ale i obstát v globální ekonomické konkurenci.

Odstup mezi těmito dvěma přístupy se neustále zvětšuje, což plně odkrylo například i současné maďarské předsednictví Evropské unie, jehož teze by před 30 lety byly přijímány evropskou komunitou bez výhrad. Nezměnilo se ovšem Maďarsko, změnily se evropské mocenské elity a jejich chápání životní reality a bohužel i instrumenty, kterými toto své chápání prosazují vůči ostatním.

Rychlost a rozsah globálně-politických změn ve směru přeměny unipolárního světa ve svět multipolární nabírá neúprosnou intenzitu a ignorování těchto faktů může mít pro jejich aktéry fatální důsledky. Svět se stává nebezpečnějším, méně předvídatelným a rozděleným. Starý řád se mění v chaos. Staré aliance se rozpadají a nové se teprve formují. Jedinou jistotou tak zůstává pouze národní stát, který staví na sounáležitosti, solidaritě a koherentnosti, schopný pomoci svým občanům překonat toto těžké období. Tuto tezi nečekaně potvrdil i mág globální politiky Henry Kissinger ve svém článku "Pandemie koronaviru změní světový řád navždy", který byl publikován v dubnu roku 2020.

Cituji: "Zakládající legendou moderní vlády je město obehnané hradbami chráněné mocnými vládci, někdy despotickými, jindy benevolentními, ale vždy dostatečně silné, aby ochránilo lid před vnějším nepřítelem. Osvícenští myslitelé přeformulovali tento koncept a tvrdili, že účelem legitimního státu je zajistit základní potřeby lidí: bezpečnost, pořádek, ekonomický blahobyt a spravedlnost. Jednotlivci si tyto věci nemohou zajistit sami. Pandemie vyvolala anachronismus, oživení opevněného města ve věku, kdy prosperita závisí na globálním obchodu a pohybu lidí."

Dovolím si dodat, že nejen proces covid-19, ale právě ona radikální přeměna světového pořádku je oním zdrojem chaosu. Globalizace je objektivní proces, ale může mít různé podoby: nejen tu multikulturní, ale také formu vzájemné kooperace národních států, které plní ve světovém uspořádání podobnou roli jako orgány v lidském těle.

Proto hovoříme, že se nyní nacházíme na rozcestí. Buď budeme reálně hájit své zájmy, nebo prostě zmizíme z mapy. Na této konferenci se chceme zaměřit na bezpečnostní hrozby, vzájemnou ekonomickou spolupráci a v neposlední řadě též na roli, kterou mají země širšího středoevropského prostoru hrát v měnícím se světě.

Sobotní odpoledne budeme mít všichni možnost připojit se k jedné konferenční sekci, které jsme rozdělili podle podtémat.

První sekce je tematicky zaměřena na bezpečnostní hrozby současnosti, které nemůžeme interpretovat jenom jako fenomén související s vojenským napadením našich států ze strany jiného státu. Je třeba je chápat v širším smyslu jako bezpečnost energetickou, potravinovou či kybernetickou. Hrozbou je multikulturalismus i neřízená migrace, stejně jako implementace progresivistických ideologií, cílená manipulace médií či cenzura. V neposlední řadě je to i změna vojenských doktrín tři hlavních světových hráčů současnosti, tj. USA, Číny a Ruska.

Druhé téma jestředoevropská ekonomická spolupráce. Ta musí být postavená na spolupráci suverénních národních států, které se nemohou rozvíjet bez obnovy národohospodářského ekonomického myšlení a společných infrastrukturních projektů. Součástí této ekonomické emancipace je získání strategické infrastruktury zpět pod kontrolu národních států. A měnící se svět i Evropa otevírá i téma definice společného středoevropského ekonomického prostoru.

Posledním dílčím tématem je role střední Evropy v měnícím se globálním světě a její cesty k moci. Je třeba říci, že Evropa jako centrum moci bohužel již z globální politické mapy světa zmizela a na globálním politickém rozhodování se aktuálně v podstatě nepodílí. Otázka zní: co znamená konec transatlantické hegemonie právě pro střední Evropu? A má střední Evropa být konstruktérským projektem seshora, který definují velmoci, či má vzniknout zespoda od suverénních národních států?

Vážení přátelé, jak vidíte, čeká nás opravdu nabitý program a věřím, že bude podnětem nejen pro širokou diskusi, ale posléze, v blízké budoucnosti, i pro konkrétní činy.