PANELOVÁ DISKUSE 2022

Lothar HÖBELT:
VE STŘEDNÍ EVROPĚ POTŘEBUJEME PROTIVÁHU, KTERÁ UMÍ ŘÍCI "NE"

Děkuji vám, vážení kolegové.

Zejména za to, co zaznívá z pódia. Ujišťuji vás, že si vážím cti, že jsem byl pozván, abych zde zasedl společně s církevními velmoži a osobnostmi skutečně utvářejícími osud svého národa.

Jako historik jsem, dalo by se říci, patologem politiky. Politiku analyzuji v situaci, když už jsou všichni její aktéři mrtví, takže již nemohou reagovat, což se mi někdy hodí. Někdy. Samozřejmě to není způsob, jakým toho můžete mnoho změnit.

Chtěl bych začít jakousi omluvou. Omluvou za zemi, z níž pocházím - za Rakousko. Jeho Excelence pan arcibiskup byl tak laskav, že Vídeň označil za jedno z center střední Evropy. A tady je namístě omluva. Proč se Vídeň nesnaží této role zhostit? Protože když se podíváte na současnou rakouskou politickou scénu se všemi jejími dobrými úmysly, nelze bohužel říct, že by toho pro střední Evropu udělala mnoho.

Bylo nebylo, znáte to, tak začínají pohádky... Bylo nebylo, ale zase ne před tak dlouhou dobou, před čtyřmi nebo pěti lety to vypadalo jinak. Měli jsme vládu, jejíž jedna polovina byla zcela nakloněna Visegrádu a jejíž druhá polovina alespoň slíbila, že bude mezi Bruselem a Visegrádem působit jako prostředník. Zdálo se tedy, že věci se ubírají správným směrem. Obě strany, které tvořily tuto vládu, to však bohužel, stručně řečeno, zpackaly. Aniž bychom se pouštěli do nějakých konspiračních teorií, jejich nepřátelé na ně zřejmě nastražili pasti. Je zřejmé, že jejich nepřátelé nehráli fér. Ale co jiného se dalo čekat?

To není pro politika žádná omluva, když říká, že ho nepřátelé nemají rádi. Asi to bude pravda. Jakmile k tomu dojde, je to otázka krizového řízení. A před 100 lety, v roce 1922, dostala malá neúplná Rakouská republika také novou vládu, v jejímž čele stál katolický kněz, monsignore Seipel, kterému se kvůli tomu, že byl dobrý a prozíravý politik s nejrůznějšími triky v rukávu, někdy říkalo österreichisch Richelieu - rakouský Richelieu. Krátce před svým nástupem do úřadu mimo jiné řekl: "Nejhorší chybou je být nervózní."

A přesně to se stalo v roce 2019. Všichni znervózněli. Vláda se rozpadla a vše se zhroutilo. A když se teď podíváte na průzkumy veřejného mínění, tak obě hnutí, která by se tak či onak mohla hlásit k tradičnímu pohledu na Evropu a evropské hodnoty, by v tuto chvíli ani neměla většinu, natož aby spolupracovala. Takže se obávám, že rozsudek nad Rakouskem, a to i v dlouhodobém horizontu, zní, že je po nás. Z dlouhodobého hlediska by se však situace mohla zlepšit. Ale právě teď se asi musí nejprve zhoršit, aby se mohla později zlepšit. Ujišťuji vás, že vyhlídky Vídně nejsou příliš nadějné.

Co se týče té druhé záležitosti, tak zejména profesor Palko už samozřejmě řekl vše, takže s ním mohu jen souhlasit a přidat několik poznámek pod čarou. A naprosto souhlasím se svým polským kolegou i v ukrajinské otázce a ohledně významu NATO. Ale začněme tím, že střední Evropa, potažmo konzervativní Středoevropané, momentálně čelí dvěma výzvám. A myslím, že je důležité si uvědomit, že tyto dvě výzvy jsou velmi rozdílné povahy.

Na jedné straně tu máme ruský imperialismus. To je nad slunce jasnější. Putin hlásá ruský imperialismus, praktikuje ho a vysílá tanky. A my musíme najít prostředky, jak ty tanky odrazit. Však víte. Je to absolutně zřejmé a bylo tomu tak už po celá staletí. Nic nového pod sluncem.

Na druhou stranu tu máme Evropskou unii. Evropská unie, jak všichni víme, je dobrá věc. Znáte to z britské historie, kde se od roku 1066 všechno dělí na dobré a špatné. Evropská unie je na první pohled věc dobrá a přinesla nám všem mnoho výhod. To je pravda. Ale samozřejmě je důležité i to "ale". Stejně jako mnoha dobrým myšlenkám, stejně jako mnoha dobrým věcem, i EU reálně hrozí, že bude špatně realizována, a to je velmi nebezpečné.

Je tu také určité strukturální pozadí. EU se nyní rozšiřuje a myslím, že aktuální počet členů je 27. Ale struktura EU, skutečné mechanismy, způsob přijímání rozhodnutí se stále více či méně omezují na staré prastaré Evropské hospodářské společenství z roku 1957. Stále se jedná jen o zakládající členy, tedy šest zakládajících členů, přičemž Itálie někdy akceptovala pouze pět zakládajících členů. A pokud si odmyslíme ty tři malé země, tak EU v podstatě velí francouzsko-německá osa. Francouzský dirigismus a německá důkladnost. Je to smrtící kombinace.

A pak tu máte všechny ty lidi, kteří s vámi spolupracují. Tady je to trochu o něčem jiném, protože paní von der Leyenová nehodlá vysílat žádné tanky. Ve skutečnosti to s tanky zkoušela už dříve, když byla ministryní obrany, a byla tak úspěšná, že v Německu už skoro žádné tanky nezbyly. Takže v tom vlastně to nebezpečí nespočívá, spočívá spíše zákeřně ve způsobu, jakým to vyjádřil jeden z bývalých předchůdců paní von der Leyenové. Máme určitá pravidla a vždycky půjdeme o něco dál. A pokud nenarazíme na žádný odpor, víme, že můžeme zajít ještě dál. A právě v tom spočívá nebezpečí údajné evropské ústavy - ve stále těsnějším sjednocení. Nic není navždycky. Vše se mění podle toho, jak lidé u moci chápou, jaký způsob jednání je v jejich nejlepším zájmu. A to je ten problém, proč si lidé nejsou jisti kvalitou a vývojem Evropské unie, která byla samozřejmě na začátku dobrá. V tom právě spočívá to nebezpečí.

A jak už nastínil profesor Palko, spolu s tímto nebezpečím tu máme i jakýsi plíživý státní převrat ze strany soudů, kdy funkce, které v každém liberálním ústavním státě náleží zákonodárné moci, přebírá moc soudní. Dalo by se říci, že je zde jistý odvozený prvek ze zkušeností Spojených států, kde pravomoci Nejvyššího soudu vycházejí ze zcela jiné tradice. Stále častěji se však s tímtéž setkáváme i zde v Evropě. V mé domovině, v Rakousku, jsme před mnoha desetiletími zažili podobnou situaci. A sociální demokraté tomu tehdy ještě říkali "juristen putsch", právnický puč. Sociální demokraté si nyní vyměnili strany. To jsou tedy ta nebezpečí ze strany Evropské unie.

Zajímavé ovšem je, že jde o někoho, kdo káže vodu a pije víno. Evropská unie, velmoci a Evropský soudní dvůr samozřejmě podporují svobodu projevu. Jedna ze stížností na Maďarsko uvádí, že tam není svoboda projevu. A co chce Evropský parlament? Většinou přijímá usnesení většinově v poměru pět ku jedné a vyzývá k cenzuře názorů, které se mu nelíbí.

Celým světem hýbe hnutí, které se opět odvolává na probuzenectví ("wokeism"), kde máte rovné příležitosti. Co znamenají rovné příležitosti v praxi? Rovné příležitosti v praxi znamenají, že určité skupiny jsou akademicky zvýhodňovány. Je to postavené na hlavu. Všichni máme k dispozici studie, které právem odsuzují systém platný v meziválečných letech, kdy byly na některých univerzitách v našich zemích zavedeny kvóty, které znemožňovaly Židům skutečně využít jejich potenciál. Stejná pravidla se nyní zavádějí po celé Americe a na dalších univerzitách, kde se říká: ne, nesmíme mít příliš mnoho starých bílých mužů. Musí tam být dostatečný počet černochů, ať už jsou kvalifikovaní, nebo ne, na tom nezáleží. Titíž lidé, kteří na jedné straně jedno pravidlo odsuzují, po něm na druhé straně volají. Takže to je myšlenka, která je jakousi odlišnou kvalitou nebezpečí.

Jak správně řekl pan Palko, nemůžeme to ani jasně pojmenovat, ale je to plíživé

nebezpečí a musíme si ho uvědomit. A to dlouhodobě. Není to problém, který bychom mohli napravit jedním rázem. Ne, je to dlouhodobá hrozba. Pokračuje a je to hrozba, proti níž nelze bojovat pouze politickými prostředky. I když máme v parlamentu většinu, často nejsme schopni některé z těchto událostí v současné době zastavit. Možná mi ale dovolte dvě poznámky pod čarou. Co si myslím, že by se s tím dalo nebo mělo udělat.

Středoevropská spolupráce je samozřejmě důležitá. Před lety se v Japonsku, kdysi členovi západní aliance, i když nacházejícím se na Dálném východě, vedla debata o Japonsku, které umí říci ne. A to je přesně to, co potřebujeme. Potřebujeme protiváhu francouzsko-německé osy. Potřebujeme protiváhu ve střední Evropě. Potřebujeme střední Evropu, která dokáže říci ne. A Maďarsko a Polsko jsou dobrým příkladem toho, jak toho lze dosáhnout. Byl jsem na ně velmi hrdý.

Já sice nejsem český občan, ale moje žena a syn ano. Před dvěma lety český prezident Miloš Zeman 4. července vystoupil na americké ambasádě se slovy: "Slogan Black Lives Matter je rasistický, protože záleží na všech životech." Skvělá věc, skvělý slogan. Takže je možné říci ne.

A k tomu ještě dodám, že kvůli tomu, jak se věci mají, jsme samozřejmě všichni rozzlobení. Ale neměli bychom podceňovat sílu humoru, když si uvědomíme, o jakých šílenostech mluvíme. Muži se účastní sportovních soutěží jako ženy, protože chtějí vyhrát, a lidé mění své pohlaví ze dne na den, nebo si vymýšlejí třetí, čtvrté a páté pohlaví. Není to jako třídní boj. Není to jen nebezpečné. Je to jednoduše směšné. A to musíte zdůrazňovat stále znovu a znovu. Z těchto lidí si musíte dělat legraci. Víte, že to je důležité. Je to takové bláznovství. Pro historika je to téměř výsada. Někdy se dočtete nebo dokonce napíšete o časech, kdy byly pronásledovány čarodějnice, a lidé měli i jiné bláznivé nápady. Nyní žijeme v době, kdy jsou všechny tyto bláznivé nápady živé a můžete je sledovat z první ruky. Ale jde o to, dělat si z nich legraci. Jsou prostě tak směšné. Proto si také myslím, že nakonec vyhrajeme. Tohle prostě nemůže přežít. Není za tím žádný skutečný základ a fakta. Tak si z nich dělejte legraci, odhalujte jejich rozpory...

A ještě jedna poznámka pod čarou: může to být ještě trochu optimističtější než obrázek, který získáme jen při pohledu na fungování velkého byznysu. Vzpomínám si na den, musela to být jedna listopadová středa před dvěma lety, kdy to po určitou dobu vypadalo, že Trump bude znovu zvolen. Nedošlo k tomu. Ale zajímavé bylo, že během těch několika hodin, kdy se zdálo, že Trump vyhraje, šla nahoru americká burza akcií, což jsou manažeři velkých korporací. Všichni podpořili demokraty, tedy alespoň oni, protože nechtěli, aby se říkalo, že existuje myšlenka zvláštních hrdinů, kterou v některých těchto manažerských skupinách máme. A vraťme se ke klasické knize z roku 1941 - Manažerská revoluce od Jamese Burnhama. Velký byznys už nedělají vlastníci. Nejsou to kapitalisté, ale manažeři. Manažeři možná podporovali demokraty, ale akcie drželi vlastníci. Byli by rádi, kdyby Trump vyhrál. Potřebujeme tedy posílit postavení vlastníků velkých podniků a postavení vlastníků demokracie, tedy většiny.

Děkuji vám za pozornost.