PANELOVÁ DISKUSE 2022

Mina ZIROJEVIĆ:
SRBSKO BYLO VŽDY SOUČÁSTÍ
SRDCE EVROPY

Vaše Excelence pane arcibiskupe, páni velvyslanci, zástupci médií, drazí přátelé a především milí organizátoři,

děkuji vám, že jste mi umožnili promluvit na takto vybraném setkání. Stejně jako vážení kolegové, kteří hovořili přede mnou, i já vám děkuji za rozvíjení myšlenky Evropy, která se vrací ke svým kořenům. Mnohokrát zde uslyšíme, že se jedná především o myšlenku střední Evropy. Z historického i kulturního hlediska a také v moderní době bylo Srbsko vždy součástí srdce Evropy.

Karlova univerzita, Kafka, Kundera, Tesla, Masaryk, Mozart, Forman, Curie, Koperník, Šafařík, Chopin, Dubček, Strauss, Dvořák, Smetana, Čapek, Schrödinger, Freud, Klimt, Liszt, Rubik, Novak Djoković, Milunka Savić, Kusturica, Pupin, Milanković.

To je alespoň částečný obraz Evropy. Světadílu s největším počtem malířů, filozofů, ale také nositelů Nobelovy ceny, fyziků a chemiků. Lidí, kteří se vymykají průměru a ve svém oboru nezměrně přispěli svému národu, Evropě i světu. Byli tvůrčí energií, která dala vzniknout dokonalé kombinaci pokrokového a tradičního. Nikoli zpátečnického a zdegenerovaného, jak dnes při výuce o dějinách Evropy slýcháme.

Když se Evropa sjednotila, všichni jsme cítili ducha jednoty, vřelosti a spolupráce, všichni jsme cítili, že toto je cesta, kterou bychom se měli vydat. Že Evropa konečně našla cestu, na níž překoná rozdíly a povstane na základě jednoty, sdílených hodnot, sdílené kultury...

Dnes je to však Evropa rozdělení, sobectví, migrantů, cizích, importovaných hodnot. Obraz unesené Evropy více než kdy jindy vystihuje boj, který se na evropské půdě odehrává. Je to evropská realita.

Čteme-li dějiny zániku velkých civilizací, zaniklých říší a tradic, okamžitě spatřujeme podobnost se sotva přežívajícími evropskými městy, která postrádají kompas, bez sv. Mikuláše, Vánoc, Velikonoc. Vše se stává "čímsi prostředním", nejasným a neznámým... Stejně jako v minulosti jsou i dnes realitou naší doby společensko-politické krize a konflikty. Denní zpravodajství je téměř stejné jako v letech, kdy se lámaly dějiny. Světové mocnosti si zahrávají s životy a ctí občanů. Bohaté vrstvy si užívají jen peněz a bahna vulgárních rozkoší. Peníze se staly jediným měřítkem. Hanebný standard, kterým se měří víra, naděje a láska. Nejnižší a střední třídě hrozí hlad.

Rčení, která zaznívá nejsilněji, je Carpe diem. Jako by předpovídalo blížící se katastrofu, zkázu a zánik epochy. Násilně vnucovaná myšlenka, že spásu už nikde jinde nenajdeme, že je všemu konec, nám nedává adrenalin "uniknout a najít spásu", ale říká nám, že žádná spása neexistuje a že si máme užívat, dokud to jde. K čemu nám bude víra, naděje a láska, když počítáme poslední dny před válkou, před hladomorem, před nemocemi... Všichni jezdci apokalypsy jsou zde. Oslavujeme tělo, nikoli duši. Krize hodnot je vždy předzvěstí zániku společnosti - když ne dnes, tak v blízké budoucnosti.

A ze všech stran přicházejí noví lidé, nová víra. Nahradit to, co z Evropy udělalo dámu. Sice starou, ale kdyby nebyla tak cenná, nesnažili by se ji zbourat. Bůh však vždy přináší dobro a požehnání. Konečně dochází k tolik potřebné vnitřní vzpouře, k požáru, který spasí svět. Slušnost, empatie, hodnoty, křesťanské hodnoty...

Intelektuální elita nebyla vždy na straně spásy. I dnes čelíme falešné elitě, která věří pouze v peníze. V peníze a moc.

Ale lidé, kteří se zde shromáždili kolem společné myšlenky, mohou zažehnout jiskru, která přispěje k zachování tradičních hodnot zdravého nacionalismu, ochrany jazyka, kultury - to vše při absolutní ochraně všech menšin. Náš společný zájem musí být větší než rozdíly mezi námi, ale zároveň musíme tyto rozdíly respektovat.

A pokud vyskočila jiskra, rozdělejme společně oheň. Se starou vírou a s novým nadšením.

Ačkoli je Srbsko balkánskou zemí, jeho duch není spoután hranicemi Balkánského poloostrova. Hledáme-li důvěryhodné partnery za našimi hranicemi, je závěr nasnadě: našimi přirozenými spojenci - z politického i duchovního hlediska - jsou národy střední Evropy. Spojují nás dlouholeté historické vazby, ale co je ještě důležitější, sdílíme společné zájmy, o jejichž naplnění musíme usilovat, pokud chceme zajistit plodný rozvoj našich zemí v rámci budoucí evropské politické architektury.