PANELOVÁ DISKUSE 2024

Patrik NACHER:
BYROKRATICKÝ DIKTÁT NIČÍ ZÁKLADY NAŠÍ IDENTITY

Dámy a pánové, vážení hosté!

Je mi ctí být na třetím ročníku, tentokrát na pódiu. Ty předchozí ročníky jsem byl posluchačem. A dopředu bych se chtěl omluvit, že nevím, jestli já dodržím ten čas těch 15 minut, protože svůj projev a příspěvek jsem si připravil a jako vždy budu v průběhu improvizovat, takže budu mluvit i trochu pomaleji, aby tlumočníci měli šanci to přeložit. Já když jsem si to psal a připravoval, tak mi vlastně z toho vzešlo to, co jsem ani na začátku ani nečekal, ani nechtěl – pět paradoxů. Pět paradoxů, se kterými bych se s vámi chtěl podělit. Ten první teďka za chvilku přijde.

Svět, ve kterém žijeme, se díky globalizaci zmenšil a díky současným rozporům a konfliktům se zase zvětšil. Před 30 lety jsme byli ohromeni možnostmi podívat se na druhý konec světa, což bylo za "železnou oponou" nemožné, a měli jsme pocit, že svět po konci studené války čeká trvalé období stability a rozvoje. To se však teďka ukazuje, že se neděje. Naopak dnes vidíme, že globální svět je plný neřešených problémů a konfliktů. A krásný příklad je svoboda projevu. A to je právě ten paradox první. Ta svoboda přišla pro nás k nám do České republiky i Slovenska, do Československa, ze západní Evropy a dneska ze stejného směru přichází cancel culture, princip jednoho správného názoru – mění se názvy čehokoliv, třeba produktů, pozdravy – pozdravy se mění dokonce; to, jak jsem vás tady pozdravil "dámy a pánové" už nestačí, protože někdo se nemusí cítit jako muž nebo žena –, mění se hymny, strhávají se sochy, mění se pohled do budoucnosti, pardon do historie. Ale tedy i do budoucnosti. Cenzura, na kterou my jsme tak citliví, tak ta se přejmenovala na boj proti dezinformacím a hate speech. A když se podíváte potom na praxi, tak ti, kteří proti tomu bojují, tak často jsou ti, kteří šíří dezinformace a rozčilují se, že je na to člověk upozorní, a šíří i ten hate speech vůči tomu, s kým nesouhlasí.

A tak jsem si vzpomněl, že žijeme ve střední Evropě, která je poměrně přesně definovaným územím – o tom koneckonců je tato konference – a která má tisíciletou společnou historickou tradici, kterou sv. Vojtěch a jeho současníci budovali jako suverénní národní křesťanské státní útvary. Kromě geografického vymezení třemi moři a třemi velkými řekami nás spojuje společná minulost. Na to bysme neměli zapomenout.

Podobně většina našich států žila před rokem 1989 za tzv. železnou oponou v rámci socialistického tábora. I tato zkušenost nás odlišuje od zemí západní Evropy, které byly tehdy na opačné straně a dodnes – někdy mám ten pocit celkem silný – se na nás dívají jako na lidi, případně politiky druhé kategorie, i proto, že my jsme v 90. letech vstupovali do jejich struktur, nikoli opačně, oni do našich. Ale na tomto místě je potřeba si říct, že máme jiná východiska.

Na rozdíl od mocností západního světa nemáme žádnou koloniální minulost. To je potřeba neustále opakovat. My se nepotřebujeme nikomu omlouvat, nikomu nic vracet, nikomu nic nabízet. Nemáme žádné dluhy v tomto ohledu, a to ani morální, etické, jak nás do toho někdo tlačí, ale ani ekonomické. V našich zemích převažují tradiční hodnoty kontinentální Evropy – národ a národní stát jako základ přirozené identity, křesťanský kulturní kód, přirozené vnímání rodiny založené na svazku muže a ženy, jejímž žádoucím plodem jsou děti. Máme vlastní jazyk, kulturní tradice a v neposlední míře v našich zemích drtivě převažuje původní populace, která zde žije po tisíce let.

A chceme, aby tomu tak zůstalo. V tom se zase odlišujeme od zemí v západní části našeho kontinentu, které daly přednost multikulturalismu, který se ukazuje, že už tak nefunguje, progresivním ideologiím a rezignovaly na svůj historický kulturní kód a jeho hodnoty. Není proto náhodou, jak silně v západní Evropě zakořenil islám. Je to přirozené. To duchovní vakuum, které vzniklo rezignací na nějakou víru, na věci přirozené, prostě musí být něčím vyplněno. Aktuálně to vidíme těmi protiizraelskými náladami po 7. říjnu loňského roku. A to tady říkám, prosím pěkně, jako agnostik. Přiznám se bez mučení. A jednou z vlastností muslimské víry je její rigidnost, která odolává nástrahám postmoderního světa, a proto je dnes ve světě na vzestupu. A to by pro nás mělo být varováním!

A teď přichází paradox číslo dvě. Jsou to právě různé menšiny, které nejvíce hájí migraci z muslimských zemí, jakkoliv jsou to právě ty menšiny, které v těchto zemích a do budoucna i v těch zemích západní Evropy budou prvními, které budou pronásledovány. To je neuvěřitelná záležitost, že si to oni neuvědomují.

Dnes většina z nás žije v rámci Evropské unie, se kterou jsme spojovali mnoho očekávání. Je to vlastně podobné to vzhlížení k západní Evropě v roce 1989, jak jsem o tom mluvil o té svobodě slova. No a tady je paradox číslo tři. Namísto výhod společného trhu a rovných příležitostí jsme svědky byrokratického diktátu, různých pitoreskních nápadů (já jsem se tady trápil s víčkem například), které nás omezují, anticivilizačních ideologií, které ničí naši identitu, přirozenost, jedinečnost (každá z těch zemí je prostě jiná, má jinou historii a v té jinakosti je ta přidaná hodnota a to se prostě asi nelíbí). Ničí identitu, ekonomické koncepty a vede to k deindustrializaci, jak tady bylo už řečeno, evropského kontinentu. Česko a Slovensko je nejprůmyslovější země. A když se podíváte na nějaké statistiky, já mám rád čísla, tak naše země mají zhruba 40% zastoupení v Evropském parlamentu, konkrétně jsem to spočítal na 294 ze 790 europoslanců. I s nečleny Evropské unie, bavíme se teď o střední a východní Evropě, mají všechny naše země přibližně 140 milionů obyvatel, což mně přijde, že je celkem slušná síla. Já tím tady nebojuji proti Evropské unii, byť jsem od počátku konzistentně euroskeptik, ale přál bych si její reformu a návrat k jejím původním vizím, původním myšlenkám. Politická realita západní části našeho kontinentu však jde bohužel zatím v této chvíli opačným směrem.

Naším úkolem je chránit naše národní zájmy. Mít nějaký svůj národní zájem není přece něco špatného. A tady nabízím paradox číslo čtyři. Protože když své národní zájmy hájí Spojené státy, Velká Británie, Německo, Francie, prostě ty velké země, tak je to v pořádku, ale když je to v podání zemí střední a východní Evropy, tak to má takové negativní znamínko. Já tam cítím takovou nějakou negaci, jako by se to vlastně nemělo, hájit národní zájem, že to není jako týmová záležitost, ale přitom je to naprosto přirozené. A témat, ve kterých je náš pohled přirozeně jiný, je celá řada. Aktuálně bych tady zmínil dva – to je migrace a migrační pakt (o tom já jsem hovořil) a je to Green Deal a s tím spojená energetická politika. O tom hovořili koneckonců i moji předřečníci.

No a proto, abysme měli něco pozitivního, tak bysme měli hledat řešení, jak tydlecty naše zájmy hájit, jak zajistit naši ekonomickou prosperitu a ochránit naše hodnoty, a to především, i když nejen, v rámci současné Evropské unie. Máme zde nějaké krystalizační jádro, to je Visegrádská skupina, která vznikla na počátku 90. let jako nástroj našeho začlenění do evropských struktur, ale i později ukázala svoji životaschopnost, zejména v otázce anti-imigrační politiky po tzv. arabském jaru. Dnes je výzvou, jak rozšířit tuto agendu právě v zájmu rozvoje našich národních států. A to, že my hájíme naše národní zájmy, neznamená, že to je boj proti někomu jinému. To není negace. Je to boj pro něco pozitivního.

Bohužel ovšem, já jsem včera o tom mluvil v televizi tady s panem profesorem, místo rozšiřování vlivu Visegrádu a připojování dalších zemí, se přeme mezi sebou. Podívejme se na příklad chladných vztahů mezi Českou republikou a Slovenskem, což mě velmi mrzí, protože doposud platilo, že bez ohledu na aktuální politickou reprezentaci spolupracujeme, snažíme se společně hájit naše zájmy, které vycházejí ze společné historie, a maximálním způsobem rozvíjíme spolupráci. Ne náhodou prezidenti a premiéři našich zemí, teďka mluvím o České republice a Slovensku, cestují na první zahraniční návštěvu právě do sousední země. Diplomatická roztržka se Slovenskem je naší – za mě tedy – ostudou a náprava bude naším úkolem do budoucna.

Není náhodou, že pokud Visegrád nefunguje a vázne, začínají se hledat nové možnosti středoevropské spolupráce. Maďarský premiér Viktor Orbán oznámil na Budapešťském ekonomickém fóru letos v březnu užší spolupráci a spojenecký systém tzv. suverenistů, kam patří Maďarsko, Rakousko, Slovensko a Srbsko, respektive on ho tam takhle zařadil.

V Evropském parlamentu byl i za účasti strany, kterou tady reprezentuju, hnutí ANO, vytvořen společný klub Patrioti pro Evropu, kam kromě nás patří také maďarský Fidesz či vítěz rakouských parlamentních voleb FPÖ. A v době konání této konference se schází na Slovensku premiéři Fico a Orbán se srbským prezidentem Vučićem. To vše jsou iniciativy, které podporují žádoucí spolupráci širší skupiny středoevropských zemí.

No a na co bychom se my měli soustředit? V našem společném zájmu je hospodářský rozvoj, který musí být postaven na energetické soběstačnosti. Znovu říkám: energetické soběstačnosti. Mohli bysme tam i doplnit třeba potravinové soběstačnosti, lékové soběstačnosti. A tady nabízím opět paradox číslo pět, poslední paradox, který velmi cítím, že když začneme mluvit o soběstačnosti, tak jsme obviňováni ze sobectví, což je úplný opak. Je to neuvěřitelné. My chceme být soběstační a vlastně jsme sobci. Obnova stabilních energetických mixů našich zemí postavených na trvalých zdrojích, zejména jaderné energetice. Musíme také společně čelit nežádoucí migraci, především eliminací tzv. balkánské nebo italské cesty. A stejně tak musíme začít společně rozvíjet technologie – o tom tady bylo řečeno mým předřečníkem –, což je často nad síly těch jednotlivých zemí středoevropských, ale může nám to pomoct budovat společnou vědecko-výzkumnou základnu.

Dámy a pánové, na závěr mi dovolte citát autora svatovojtěšské monografie Františka Dvorníka, kterou napsal v exilu v Římě v roce 1967, v době studené války a železné opony: "Svatý Vojtěch budiž nám programem, jak zajistit budoucnost malých národů ve střední Evropě, které neporozumění vlastnímu historickému vývoji a národnostní zášť tak často vydaly na milost a nemilost mocných sousedů…" Já doufám a věřím, že těch pět paradoxů, které jsem tady zmínil, že se nám je do budoucna podaří rozptýlit a že aspoň na ně pořádně nasvítíme a bude to téma, kterému se budeme věnovat. Já vám děkuji za vaši pozornost.