PANELOVÁ DISKUSE 2023

Radek VONDRÁČEK :
NOVÁ STŘEDNÍ EVROPA SE ZRODÍ JAKO NOVÁ KRÁLOVNA V ÚLU

Vážení pánové,

já v prvé řadě chci poděkovat organizátorům, že jsem byl přizván jako panelista. Já si stále nejsem jist, jestli patřím na tak ctihodné fórum. Ale protože vím, že nic na světě se neděje jenom tak, tak bych vás chtěl pozdravit jménem svého syna Vojtěcha. Když jsem vybíral jméno pro svého syna, tak to byla naprosto jasná volba. Tak uvidíme.

Dostal jsem od pana profesora úplně volnou ruku, že si mohu vybrat téma, úplně jaké chci. Tak nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale uvidíte. Já jsem totiž před časem začal chovat včely a u těch včel vás napadají různé nápady.

O Střední Evropě, o její historii, její jedinečnosti a zároveň světovosti se napsala již celá řada knih. Pokud si dobře vzpomínám, sám jsem jednu z nich s názvem Revize střední Evropy autorů E. Brixe a E. Buseka v prostorách Poslanecké sněmovny jako její tehdejší předseda křtil. I mé nahlížení na celý svět a dění kolem nás nemůže být logicky vzhledem k mému původu jiné než středoevropské. A je to myslím zcela oprávněně i zdrojem mé hrdosti. Dokonce do té míry, že jsem přesvědčen, že jestliže má střední Evropa nějaký svůj pomyslný střed, srdce, mohla by jím být má rodná Morava.

Z této pozice mne opravdu velmi zajímá, kam ta naše rodina středoevropských zemí směřuje. Ne vždy je to zcela veselé téma, a proto si dovolím malé odlehčení, malý úkrok stranou. Jak totiž o věci někdy hloubám, spojím to se svým koníčkem včelařením. Včely a jejich život mohou být velmi překvapivou inspirací. Z některých podobenství až mrazí.

Věděli jste například, že každé včelstvo se jako celek svým chováním velmi podobá chování teplokrevného savce? Včetně udržování stabilní tělesné teploty okolo 35 °C v úlu? Že každá včela má svou jasně danou roli podobně jako jednotlivé buňky v těle vyšších živočichů? A mysleli byste, že to všechno řídí královna v rámci nějaké přirozené hierarchie? Kdepak. Včelstvo tak nějak samo ví, co je pro něj nejlepší. Jak se mu daří, kdy je čas se vyrojit nebo v jaké kondici je právě včelí královna. A někdy se včelstvo samo rozhodne, že je třeba ji vyměnit a vychová si novou mladou královnu a tu starou zahubí. Říká se tomu "tichá výměna matky". Kdo ale včelám určí, že je třeba už krmit novou královničku? S ta stará stále pracuje pro úl a pravděpodobně nedokáže tušit, co ji čeká. Vědci zjistili, že královna vylučuje feromon, tzv. mateří látku, která je plná informací a kterou díky čištění a krmení ostatní včely roznáší v malém množství po celém úlu, a v každém okamžiku každá včela ví, jak na tom i díky královně celé včelstvo je. V podstatě tak ale dojdeme k závěru, že rozhoduje nějaká kolektivní informace. Milióny lety evolučně ukotvená pravidla. Koleje, které někam vedou, ale nelze je opustit.

A není každá lidská civilizace podobná takovému včelstvu? Není to jen o jeden řád vyšší organismus? A dají se v jeho chování vysledovat stejné zákonitosti? A kdo a co má zásadní vliv na jeho rozhodování a směřování?

Může vůbec jednotlivec změnit, zda se bude některá z civilizací rozvíjet nebo zanikne? Jsme schopni se poučit z historie a vyvarovat se osudů našich předchůdců? Kupodivu se tímto hloubáním u včel člověk přiblíží k závěrům celé řady autorů, z nichž bych zmínil např. prof. Miroslava Bártu a jeho knihu "7 zákonů – Jak se civilizace rodí, rostou a upadají", která se mimo jiné věnuje současné civilizaci a označuje ji jako opravdu první globální.

A tímto se dostávám k tomu podstatnému, a to k zamyšlení jakou úlohu má střední Evropa a její civilizace při utváření budoucnosti Evropy a globálního světa. Jsem přesvědčen o tom, že to, co nyní prožíváme, je skutečně dějinné období, které určí další směr a trvání současného světového uspořádání a hodnot tak, jak je známe nyní. Po letech relativního blahobytu a, řekněme, pohodlného vládnutí na dluh jsme svědky zásadního názorového střetu progresivismu a konzervatismu nebo, chcete-li, ideologie versus realismus či také zajištění běžných každodenních obyčejných lidských potřeb. Potvrzuje se, že rozdělení na pravici či levici má dnes spíše vedlejší roli. Někteří komentátoři také hovoří o názorovém střetu odtržených elit a běžných občanů. A protože situace ve střední Evropě je trošku jiná, neboť země bývalého socialistického bloku měly před lety své starosti s komunisty a minula je západní kulturní revoluce, tak se taková pomyslná bitevní linie vine právě ve střední Evropě. Koneckonců jak nyní můžeme sledovat z výsledků leckterých voleb okolo nás.

Současný stav společnosti v naší zemi je skutečně polarizovaný a hluboký názorový rozkol lze pozorovat i v dalších středoevropských zemích. Důležitým jevem je, že v podstatě úplně chybí politický střed. Umírněné strany příliš "netáhnou". Voliči jsou ponoukáni, aby si vybrali "kdo s koho". Klasické je nálepkování a rozdělení na uskupení demokratická a ta nesystémová a nedemokratická. A i když nelze některým politikům upřít snahu o konstruktivní přístup a hledání konsenzu, tak jsou postupně a soustavně mediálně vytlačováni na tu či onu stranu. A věřte mi prosím, že tento posun, postupnou proměnu, respektive názorové tvarování a vyhranění pociťuji po deseti letech v politice velmi silně sám na sobě. A tak vzniká místo středu příkop, který se stále rozšiřuje a prohlubuje. O jeho zasypávání tak rádi efektně mluví v podstatě všichni politici bez ohledu na svou příslušnost. Bohužel skoro všichni tím ale mají na mysli, že přetáhnou naprostou většinu voličů na tu svou stranu, do své vlastní ideologické bubliny. A tím paradoxně přispívají k jeho prohloubení. Bohužel tam, kde si současné elity nemůžou vystačit s přesvědčivými argumenty, tam už nepokrytě nastupují manipulace, propaganda (mimochodem nápadně připomínající tu komunistickou) a pomalu polehoučku i cenzura a kriminalizace odlišného názoru.

Podstatná otázka, kterou si kladu ale je, kdo nám to všechno dělá? Nemůžeme přeci nikdo označit nějakou konkrétní osobu, jejíž záměr by byl za vším, co se nám v poslední době děje. Proč se nevědomky posouváme postupně do poloh, které by před dvaceti lety každý označil možná za extrémní? Vystačíme si, když jako viníka označíme sociální sítě, informační přesycenost internetových médií a všudypřítomnou zkratku? To určitě ne. I když je vyzkoumáno, že špatné zprávy se v dnešní době šíří osmkrát rychleji než ty dobré, tak tady odpověď hledat nemůžeme. Konspirační teorie nechávám přitom úplně stranou. Obávám se, že jsou to především naše instinkty. Naše civilizační danost. Například náš lidský pud být součástí společenství, být součástí většiny a být pozitivně vnímán svým okolím. Být pochválen. Každý z nás možná z vlastní zkušenosti ví, jak těžké je jít proti většinovému názoru a jak až krutá a nekompromisní v takovém případě může být lidská společnost. Kdo ale zavelí, co je správné a pro společnost nejlepší? A tak by jistě šlo pokračovat.

Proto si kladu otázku, zda nejsme tak trochu jako ty včely. Dostali jsme se do závěrečné fáze civilizace a nemůžeme s tím vlastně nic dělat? Můžeme si vybrat anebo vlastně nemůžeme? Máme přijmout myšlenku, že je vše stejně dopředu dáno a nejsme schopni v podstatě vývoj ovlivnit a jsme součástí stárnoucí a zanikající civilizace? Nebo naopak je možné vzdorovat a dokázat, že se vyvíjíme a jakýkoliv trend lze změnit díky znalosti historie, vědeckému pokroku a poznání sama sebe?

Odpovědi na položené otázky opravdu neznám. Jsem nicméně přesvědčený, že bod zlomu u nás ještě nenastal. Že stále dokážeme, že nejsme pouze determinováni ke kolapsu. Že jsme ve střední Evropě ještě nevyčerpali svůj potenciál. Že naše země jsou v současné době určitým zdrojem realismu. Samozřejmě přitom nevylučuji, že se jedná pouze o projev mé vlastní geopolitické sebestřednosti.

V každém případě současné dění ukazuje, že je naprosto nezbytné, aby v politice byly aktivní silné osobnosti, které se nezaleknou většinového tlaku a možné ostrakizace. Abychom nebyli ve vleku, slovy Petra Robejška, "druhořadých politických a mediálních elit, které nejsou schopny demokraticky zacházet s rozdílnou a svobodnou vůlí lidí". V známé historii můžeme najít řadu případů, kdy jednotlivci byli schopni se postavit někdy až sebedestruktivním snahám většiny. Snad nejsme jako ty včely a můžeme ovlivnit pravidla hry.

Ale abych zakončil včelařské podobenství o civilizaci ve střední Evropě nějak optimisticky. Součástí přírodního cyklu je, že když jsou ty správné podmínky, narodí se v úlu nová mladá zdravá matka. Ta stará pak opustí s částí včelstva úl a v podobě roje si hledá nové místo na život. Někdy se mluví i o ozdravění včelstva, protože s sebou odnesou spousty roztočů a jiného nepořádku. Nová královna zůstává a narodí se z ní celé nové prosperující generace. Doufejme tedy, že až nastane čas na změnu, tak v tom středoevropském úlu budeme mluvit o ozdravění a nadějné budoucnosti, a ne o tom, že někomu uletěly včely.

Já vám děkuji za pozornost.